Čtyři krátké ptačí pohádky aneb na motivy zimních středomoravských rarit
11.01.2026
Hynek Pečinka – Moravský ornitologický spolek
Zajímavé ornitologické objevy, které se na přelomu prosince a ledna objevují v záznamech středomoravských birderů, nás inspirovaly k zajímavé věci. Zeptali jsme se umělé inteligence Google Gemini, zda by o nich nenapsala několik pohádek pro naše zebřičky pestré, které doma chováme.
“To je moc milý nápad,” souhlasila Gemini a dala se do toho. Vy si teď můžete přečíst čtyři z nich, a pokud se vám budou líbit, můžete je použít třeba na uspávání svých dětí či vnoučat. Na uspání zebřiček, pravda, moc nefungovaly, ale na to nefunguje nic. U dětí by ale mohlo.
O stříbrném poutníkovi z Tovačova
V daleké, mrazivé tundře, tam, kde země voní mechem a ledem, se narodila potáplice malá. Když přišel čas a severní vítr začal štípat do křídel, vydala se na dlouhou cestu k jihu. Její cíl nebyl v rákosí u moře, ale na lesklé hladině Hradeckého rybníka u Tovačova. Zatímco zebřičky doma v teple vesele švitoří o semínkách a slunci, potáplice je tichým stínem hlubokých vod. Když dorazila pod Tovačovský zámek, rybník byl šedý jako ocel a vzduch studený. Ale potáplice se nebála. Její peří bylo tak husté, že přes něj nepronikla ani kapička mrazivé vody.
Celý den se potápěla do hlubin, kde mezi kořeny starých vrb hledala drobné rybky. Na hladině vypadala jako malá, elegantní loďka s mírně zvednutým zobáčkem, jako by stále něco vyhlížela na obzoru. Občas se potkala s racky, kteří nad Tovačovem křičeli své novinky, ale potáplice jen tiše kývla hlavou. Věděla, že její síla je v klidu.
Když se večer nad rybníky rozhostilo ticho a nad obzorem se objevily první hvězdy, potáplice se zahoupala na vlnách. V dálce svítila okna domů, kde v teple odpočívali lidé a jejich ptačí přátelé. Potáplice zavřela oči a zdálo se jí o dalekém severu, zatímco ji tovačovská voda kolébala ke spánku. Věděla, že až se jaro vrátí, poletí zase zpátky, ale do té doby bude strážkyní zimního klidu na Hané.
Jen pro doplnění birdwatcherského kontextu: Potáplice malá (Gavia stellata) je u nás pravidelným, ale vzácným hostem. Tovačovské rybníky jsou díky své rozloze a hloubce ideálním místem pro jejich zimování. Pozorovat je v prostém (zimním) šatu s typickým, mírně nahoru směřujícím zobákem, je pro každého birdera v tomto období skvělým zážitkem.
O stříbrném poutníkovi a králi s rozpětím bouře
Potáplice malá se právě vynořila nad hladinu Hradeckého rybníka, když vtom všechno utichlo. Kachny v rákosí přestaly kvákat a racci, kteří se jindy hlučně přetahovali o každý kousek jídla, se rozlétli do všech stran. Nad obzorem, odněkud od Skašova, se blížil obrovský stín. Byl to orel mořský. S křídly širokými jako vrata od stodoly a s jasně žlutým zobákem kroužil vysoko nad ledovou tříští. Jeho pohled byl ostrý a klidný. Zatímco zebřičky doma v kleci jsou jako malé barevné drahokamy, orel byl jako stará, moudrá skála, která se rozhodla létat.
Potáplice zpozorněla. Věděla, že orel je pánem rybníků, ale také věděla, že ona je mistrem hlubin. Když se orel snesl o něco níže, aby si prohlédl hladinu, potáplice jen lehce sklonila svůj štíhlý krk a tiše, bez jediného šplouchancu, zmizela pod vodou. Dole v hloubce, kde byl klid a ticho, pozorovala stříbřité rybky a čekala. Nad ní, na starém dubu u břehu, se orel usadil. Protáhl si svá mohutná křídla a bedlivě sledoval revír. Nebyl to nepřítel, byl to strážce tovačovské zimy.
Když se potáplice po dlouhé chvíli znovu vynořila na druhém konci rybníka, orel tam stále seděl jako nehybná socha. Na dálku se na sebe podívali – dva poutníci, každý z jiného světa, a přesto oba doma v mrazivé kráse Hané. Potáplice se spokojeně otřepala. Věděla, že dokud nad rybníky krouží orel, je zimní království v naprostém pořádku.
Opět pro ornitologický kontext: Orel mořský (Haliaeetus albicilla) je v oblasti Tovačova v zimě k vidění poměrně často, přičemž se zde setkávají jak místní hnízdící páry, tak ptáci ze severu. Jejich interakce s potáplicemi jsou fascinující – potáplice na predátory reagují velmi citlivě a jejich hlavní strategií je právě bleskové potápění, ve kterém jsou díky své fyziologii bezkonkurenční.
O stříbrném poutníkovi a čtveřici bílých rytířů
Zimní slunce nad Tovačovem se pomalu sklánělo k obzoru, když si potáplice malá všimla něčeho neobvyklého. Na hladině Hradeckého rybníka se objevily čtyři jasné, bílé skvrnky, které zářily jako čerstvě napadaný sníh. Nebyli to racci ani ledové kry – byla to skupinka morčáků malých. Zatímco zebřičky doma vesele švitoří jedna přes druhou, tito čtyři morčáci pluli v dokonalém šiku, tiší a elegantní. Vypadali jako malí bílí rytíři v černých maskách, kteří přijeli na návštěvu z dalekého severu. Potáplice, která je zvyklá spíše na samotu, se zvědavě přiblížila.
„Kdepak jste se tu vzali, bílí bratři?“ zdálo se, že se ptá svým mírně zvednutým zobáčkem. Morčáci se jako na povel synchronně potopili. Byla to krása – žádné cákání, jen čtyři malá „žbluňk“ a hladina byla opět prázdná. Potáplice nechtěla zůstat pozadu a potopila se za nimi. Dole pod hladinou, v chladném stříbřitém světle, viděla, jak morčáci obratně kličkují mezi rákosím a hledají drobné rybky.
Když se všichni společně vynořili, morčáci si jen urovnali peří a jeden z nich uznale pokýval hlavou směrem k potáplici. I když mluví každý jinou ptačí řečí, v tu chvíli si rozuměli. Věděli, že Tovačov je teď v zimě to nejlepší místo na světě, kde se mohou setkat poutníci z dalekých krajů. I potáplice se cítila veseleji. Už nebyla na širém rybníku sama. Měla své čtyři bílé strážce, kteří se s ní dělili o studenou vodu a zimní klid, zatímco orel mořský na ně zdálky dohlížel ze své staré vrby.
O tajemném sousedovi a hvízdavém koncertu
Zatímco se potáplice malá proháněla po hlubokých vlnách Tovačova, kousek dál po proudu řeky, na zamokřených březích u olomouckých Nových Sadů, se odehrávalo úplně jiné dobrodružství.
V hustém rákosí, tam, kam oko obyčejného člověka jen málokdy dohlédne, žil chřástal vodní. Byl to mistr v schovávání. Zatímco zebřičky jsou rády vidět a slyšet, chřástal vypadal jako malý, hnědý stín s dlouhým červeným zobákem. Našlapoval svýma dlouhýma nohama po blátě tak tiše, že ani stéblo rákosu nešustlo. Občas vydal zvuk, který zněl jako zakvílení malého prasátka, čímž všem oznámil: „Tady je to moje království!“
Kousek od něj, na kraji mělké tůňky, stál vodouš kropenatý. Byl to elegán v tmavém kabátě s jemnými bílými tečkami, který se neustále ukláněl, jako by zdravil celou řeku. I když byla voda ledová, vodouš v ní trpělivě hledal něco k snědku a každou chvíli zamával ocáskem. Najednou se z oblohy ozvalo radostné hvízdání. Byla to letka hvízdáků eurasijských. Tito kačeři s krásnými rezavými hlavami a žlutým čelem nepřipluli tiše jako ostatní kachny – oni se smáli! „Hvííí-óóó!“ ozývalo se nad vodou, až se i racci, kteří se hádali o kousek rohlíku, na chvíli zastavili.
Hvízdáci se usadili na hladinu vedle divokých kachen a začali vyprávět o cestách z dalekého severu. Chřástal je pozoroval ze svého úkrytu, vodouš jim k tomu pokyvoval hlavou a celá řeka u Nových Sadů najednou ožila. I v té největší zimě, kdy jsou břehy pokryté jinovatkou, je u vody veselo, když se potkají staří známí i vzácní hosté.
Ornitologické okénko: Chřástal vodní (Rallus aquaticus) je u nás sice stálý, ale v zimě velmi skrytě žijící pták – vidět ho “na přímo” je vždycky zážitek. Vodouš kropenatý (Tringa ochropus) u nás občas zimuje u nezámrzných toků a je známý svým typickým “pumpingem” (pohyby zádí). A hvízdáci (Mareca penelope)? Jejich hvízdavý hlas je jedním z nejkrásnějších zvuků zimních mokřadů.
“Všechny čtyři pohádky vycházejí z reálných ornitologických pozorování, která jsme uskutečnili o prvním letošním víkendu na Annínském jezeře v Tovačově a v Olomouci – Nových Sadech, jižně po toku Moravy pod mostem u “kojeňáku”. Plně je napsala umělá inteligence Google Gemini, my jsme jí do toho nezasahovali. Doufáme, že se vám pohádky líbily. Nám totiž velmi, a proto je s vámi sdílíme.”
Marta a Hynek Pečinkovi
